Patrickův newsletter #61: Roky změn nemáme za sebou, ale před sebou...
Dobrý den,
v minulém newsletteru jsem položil otázku, zda byste byli ochotni za tento newsletter platit. Placení nezavádím, tehdy mě zajímalo, zda dochází k posunu ve vnímání placení informací na internetu. Zdá se, že ano - a u toho se zastavíme příště. Jednu myšlenku jste mi ale vnukli: psali jste, že dobrovolný příspěvek na tento newsletter byste považovali za rozumný. Pokud mi tedy chcete poslat dvě kafe, tady je QR kod pro platbu dobrovolného příspěvku:
Za příspěvek děkuju - a nebojte, vím, že kdo koupil moji letošní knihu, už zaplatil 🥰
Jak QR platbu použít? Kód si uložte nebo ofoťte z mobilní bankovní aplikace, většina bankovních aplikací umí jako QR kód načíst i uložený obrázek. Nebo prostě proveďte převod na číslo FIO Banky 2900065431/2010. Koho baví bitcoiny, může poslat ty na adresu: 3Gp4qbBD8m3LPDkzYtdZe7zi7ayJwLSMqS (zbytečně ji neinvestigujte, je čistá😎).
Více o placeném obsahu na internetu si řekneme přístě.
Všechno nejlepší do roku 2023
Jak se rozloučit s rokem 2022 a přivítat nový rok 2023? Asi bych nudil konstatováním, že byl extrémně náročný. Pro mě osobně a nepochybně i pro ostatní. Jenže ostatní roky na tom nebudou jinak. A tak se s rokem rozloučím textem, který jsem původně připravoval jako úvod pro moji knihu Mýty a naděje digitálního světa. Kniha se původně měla jmenovat Digitální kapitál, což bylo hodně intelektuální a fancy. A měla stejně intelektuální úvod. Zatímco jméno knihy jsme změnili docela rychle, úvod jsem přepsal na poslední chvíli s tím, že by měl být víc chytlavější a neměl by tolik brát naději.
Jenže žijeme v zajímavých časech. A někdy je dobré říct si to na rovinu. Takže?
Zajímavé časy
„Zajímavé časy na vás“ je prý čínská kletba nespokojených (byť si většina čtenářů při tomto zvolání vybaví spíš název knihy Terryho Pratchetta). Zajímavé časy plodívají nejistotu, zmatky, potíže a utrpení. Žijeme v nich i my, a ačkoli ještě nevygradovaly do onoho žitého utrpení, jakým byly třeba zajímavé časy obou světových válek, jde o klid před výbuchem. Anebo přinejmenším o klid před upuštěním páry a změnou, která nás snad posune k lepšímu světu.
Spouštěčem aktuálních změn jsou obrovské technologické posuny, které v posledních desetiletích mění celou společnost. Zatím vnímáme transformační procesy izolovaně. Víme, že globalizace přesunula pracovní místa do Asie, ale obvykle nedomýšlíme, že za obrovským vzestupem Číny stojí vzrůst spotřeby, a to zejména hlad po elektronice, pro niž se Asie stala „fabrikou světa“. Chápeme, že internet rozšířil dostupnost informací, avšak méně to, že změnil způsob, jakým informace vnímáme. Považujeme internet za ukončenou změnu a přitom jsme teprve na jejím začátku.
Kniha Mýty a naděje digitálního světa se věnuje složitému tématu, ale v podstatě je založena na sbírce příběhů z posledních let. Některé z nich patří k těm nejslavnějším, které se ve světě technologií odehrály, jiné (alespoň u nás) zatím zůstávaly stranou pozornosti. Proč jsem je sesbíral? Protože až díky propojení bodů na cestě, jíž kráčíme, můžeme pochopit, kam naše kroky míří. Pokud podobné zprávy míjíme izolovaně a pokud jim nevěnujeme dostatek času, jako ukazatel směru nám neposlouží. Teprve kontext, zastavení a zamyšlení, nám může pomoci odvodit směr a snad i cíl.
Přeháněl bych, kdybych tvrdil, že vím, kam lidstvo směřuje. Neznám lepší odpověď, než že „k lepším zítřkům“. Nevím jistě, jak budou přesně vypadat, mohu si nicméně vypomoci negativním vymezením. Tedy tím, jak si lepší zítřky nepředstavuji. V literatuře věnované rizikům našeho světa najdeme čtveřici, na níž se shodují komentátoři i z těch nejvzdálenějších pólů politického, ekonomického a sociálního spektra:
klimatická změna,
rostoucí vliv velkých korporací,
rostoucí majetková nerovnost,
rostoucí nedůvěra k elitám.
O žádném z těchto fenoménů nelze tvrdit, že neexistuje. Na základě svého světonázoru můžeme nanejvýš zpochybňovat míru rizika, jež ten který z nich představuje.
O klimatické změně nevíme, zda skončí o dva týdny prodlouženým létem, nebo neobyvatelnou planetou. Pravděpodobně to bude něco mezi tím, jenže právě odpověď „kde přesně mezi“ také stanoví, kolik lidského utrpení bude tuto změnu provázet. Následky našeho vyrovnání se s klimatickou změnou postihnou především naše potomky. Pokud jste konzervativního smýšlení, můžete namítnout, že se bude opakovat starší model a rozvoj techniky nás z problému dostane. Již dnes tušíme, že to tak do jisté míry bude. Prý totiž nemůžeme obětovat pokrok na oltář zeleného náboženství. Opravdu? Člověk jasnějších smyslů by se musel ptát, zda je pokrok za každou cenu nutný už s ohledem na oběti, jež bude nutné přinést.
Stále vlivnější korporace už nějakou dobu obcházejí pravidla a zákony, které jsme v demokratických společnostech přijali. To se dělo vždy, jenže technologický rozvoj dal korporacím nové nástroje a možnosti, jak rozhodovat o věcech, které se dotýkají našeho každodenního žití. Dělají tak výhradně s ohledem na svůj zisk, nikoli ve prospěch společnosti. A my nevíme, zda je tomu tak dobře.
Vážné, byť méně urgentní nebezpečí představuje také rostoucí majetková nerovnost. Pokud jsou vaše životní potřeby naplněny, může vám být jedno, zda máte milionkrát menší majetek než nejbohatší člověk na Zemi. To je také základní premisa majetkové nerovnosti dnešního vyspělého světa. Jenže nepřiměřeně velký majetek znamená i nepřiměřeně velký vliv na věci veřejné, schopnost ovlivňovat chod světa s ohledem na osobní zájmy, třeba i proti všem ostatním. Což je problém některých technomagnátů.
A to jsme zatím ponechali stranou otázku, do jaké míry je nezbytné, aby někteří lidé přežívali na společenském okraji, zatímco se jiní těší z neutratitelného nadbytku. V Česku myšlenku závadnosti extrémní nerovnosti odmítáme jakožto komunismus. Jenže ona se vrací jako bumerang, neboť patří k základním otázkám kapitalismu. Její nezodpovězení zvyšuje rizika extremismu a podporuje pochybnosti, zda je kapitalismus skutečně všeobjímajícím řešením pro naši společnost, když nabízí pouze frázi o obavě z chudoby coby hnacím motoru sebepovznesení. Extrémní majetková nerovnost se stává zdrojem pochyb když už ne o platnosti, tak přinejmenším férovosti kapitalismu, a touto skulinou do společnosti pronikají nepokoje a legitimizuje se autoritářství. A s ohledem na to, jak extrémní přerozdělení majetku způsobí pokračující automatizace a především umělá inteligence, je těžko představitelné, že budoucnost by se obešla bez ještě větší míry přerozdělování, ať již jakýmkoliv způsobem. Vždyť jak přerozděloval starověký Egypt nesmírné majetky faraónů? Zádušními poklady, které rozkradli lupiči a probendili je za světské radosti dříve, než je stráž pochytala a popravila.
Vyrovnat se s prvními třemi problémy nám ještě ztěžuje rostoucí nedůvěra k elitám všeho druhu. Dříve jsme měli silnější tendenci své elity respektovat a následovat je. Současná nedůvěra v „tradiční“ média nám přetrhla kontrolní linku vůči politickým elitám. Malá participace vědeckých elit na společném životě přinesla pochyby o smyslu vědy a dobu postfaktickou. Je stále obtížnější nacházet za takové situace vzájemné porozumění. Nedůvěřivá společnost si neumí vyjasnit, co pro ni představuje riziko a co příležitost, a stává se tím zranitelnou vůči vnitřnímu i vnějšímu ohrožení.
Z těchto čtyř bodů pramení kritika neoliberálního kapitalismu přelomu tisíciletí. Jistě, podobné problémy lidstvo trápily i před padesáti lety, jenže neexistovaly dnešní technologie, které problémy ještě prohloubily. Od roku 2010 se posouváme do období, pro něž se vžívá označení „korporátní neofeudalismus“. Tímto souslovím shrnul autor kyberpunkové sci-fi Bruce Sterling esej Phila Williamse o „novostředověku“, a následně pojem zpopularizoval levicový filozof Slavoj Žižek. Nejde samozřejmě o pojem výhradní. Například Janis Varufakis, další levicový intelektuál, nazývá naši dobu „technofeudalismem“.
Co je hlavním znakem korporátního neofeudalismu v době, kdy feuda, pozemkové držby, ztratila rozhodující význam? V naší době se tvorba bohatství neodvozuje z přímého pracovního času vynaloženého na výrobu, ale ze společného vědění a spolupráce, ze společného intelektu. S růstem rolí platforem společného intelektu (jimiž jsou například nejrůznější digitální sociální sítě) dochází k přivlastnění renty privatizací tohoto společného intelektu. Co si pod tím představit v praxi? Jednoduše řečeno jde o přivlastnění si zisku ze společné intelektuální práce. Takové privatizace zisku se dopouští například Facebook při prodeji inzerce u obsahu vytvořeného uživateli, Googlu pak mimo jiné tréninkem umělé inteligence nevědoucími uživateli služeb jako reCaptcha a Photos nebo užitím jím nevytvořených materiálů.
Ve virtuálním světě vznikla síť faktických monopolů, jejichž platformy nelze opustit, aniž by uživatel utrpěl značnou ztrátu. Uživatelé se dostávají do role nevolníků, z jejichž práce čerpají korporace renty podobně jako někdejší feudální páni. Prostory, které jsme v reálném světě vnímali jako společné, se stávají prostory soukromými, ovládanými korporacemi, jež v nich uplatňují vlastní pravidla a způsob rozhodování, stejně jako vlastní donucovací prostředky. A v poslední době stále častěji rovněž vlastní platební systémy. Korporace tak ve virtuálním světě vstupují do sfér, které jsme dosud připisovali státním útvarům. Což je tím závažnější, čím větší podíl našich životů se odehrává ve virtuálnu a rozdíly mezi virtuálním a reálným se stírají.
Přisvojením si moci zákonodárné, soudní i výkonné a vydáváním vlastní měny si korporace přisvojují kvazistátní působnost a konkurují národním státům v éře jejich obzvláštní zranitelnosti. Šíří se totiž pochybnosti, zda státy ve schopnosti spoluvytvářet vztah občanů ke svému okolí neselhávají, což vyvolává nejrůznější protireakce. K takovým protireakcím patří čínský model tuhé kontroly a vynucování poslušnosti technokorporací, stejně jako trvalé vyjednávání a hledání přiměřené cesty mezi pokrokem a zachováním státu jako garanta společenské sounáležitosti, jež volí Evropská unie. A také trumpovský postoj naprosté deregulace, ze kterého Bidenova administrativa nijak překotně neustupuje. Tyto tři přístupy, doplněné autoritářským, centralizovaným přístupem Ruska (který je faktickou obdobou víry v osvícené technomagnáty), podtrhují dlouhodobé rozpory mezi státy. Odlišnosti ve vyrovnávání se s technologickým pokrokem jakožto nutnou podmínkou ekonomického růstu a tím i udržení společenského smíru se stávají novým zdrojem napětí, jež graduje v soupeření o strategické technologické zdroje – ať již jsou jimi doly na vzácné rudy, know-how moderních technologií, nebo výrobní závody na čipy.
Ukážeme si, jak toto zápolení probíhá u tří technologicky nejrozvinutějších geopolitických celků, jež se ho mohou zodpovědně a plnohodnotně účastnit: Evropské unie, USA a Číny. Na druhé straně si připomeneme paralelní zápolení ze strany Facebooku, Applu, Microsoftu, Amazonu a Google neboli FAMAG1. Ať už na poli jejich tradiční působnosti, boje o nové intelektuální zdroje a kapacity v podobě nových startupů a idejí, avšak také vůči státům.
Již v roce 2010 si technologický guru Jaron Lanier v knize You Are Not a Gadget (Nejste žádné udělátko) všiml vzniku „kmánů a pánů internetu“. Hrstka technologických megaspolečností stále více bohatne a těží z poměrově levné práce svých zaměstnanců, bezplatné práce svých uživatelů a daňových úlev, které jim udělují města i státy zoufale bažící po nových pracovních místech. Apple, Facebook/Meta, Microsoft, Amazon a Google/Alphabet mají dohromady větší hodnotu než většina zemí světa – výjimku tvoří pouze Spojené státy, Čína, Německo a Japonsko. Ekonomický rozsah a vliv technologických superobrů je větší než u většiny takzvaných suverénních států. Miliardové majetky spolehlivě působí jako ochranný štít a za částky vymykající se možnostem většiny států FAMAG zvládne koupit jakéhokoli potenciálního konkurenta a začlenit jej do svých struktur, případně ho zlikvidovat. Technologickým superkorporacím již dnes poskytujeme svá data výměnou za vágní ujištění, že nás ochrání před datachtivými nájezdníky. Podobně jako když naši předkové odevzdávali část úrody feudálům za ochranu před jinými feudály.
Od probíhajících sociálních, politických, klimatických a ekonomických krizí nelze oddělit pandemii covidu-19. Ta je totiž ještě posílila a způsobila, že řešení, jež jsme dříve považovali za dosažitelná, se najednou ocitají v nedohlednu.
Společnost na rozcestí
Dnes máme tendenci považovat naše západní společenské zřízení za maximum možného. My Češi jako dědicové východní Evropy tím spíše, že jsme se před třiceti lety přihlásili k návratu na Západ a čtyřicetiletou historii socialismu se pokoušíme vymazat jakožto slepou cestu. Zatímco v Česku je pojem socialismus zdiskreditovaný, ve světě se k němu hlásí Hnutí žlutých vest, Occupy Wall Street, ale i Zelení a řada dalších hráčů na politickém poli. Touha po řešení sociální nerovnosti a neschopnost neoliberálních i sociálnědemokratických politiků řešení nabídnout, či alespoň připustit jeho nutnost, přispívají k narůstající vlně populistických politiků. Za těchto okolností se může zdát paradoxní, že kapitalismus dneška je mnohem revolučnější silou než tradiční levice. Ta ustrnula na ochraně výdobytků sociálního státu, a to i tam, kde to již dávno ztratilo smysl. Ochrana slévačů a horníků v době, kdy se tato práce vystěhovala za hranice, nesvědčí o reálném pohledu na trh práce.
Kapitalismus prudkým rozvojem technologií transformuje společnost, ale není to vědomí účelu a cíle, je to spíše vědomí příležitostí a výnosů. Faktický cíl je kapitalistům-investorům lhostejný. Samotný kapitalismus se přitom dneska paradoxně stává socialistickým. V zájmu přilákání intelektuálních pracovníků snižuje délku pracovní doby, zlepšuje pracovní prostředí, firmy se předhánějí v benefitech a stanovují si společensky zodpovědné cíle. Miliardoví akcionáři investují do humanitárních misí a honosí se „asketickým“ životem, jejž zajišťuje nenápadná, leč superkvalitní výbava.
Když říkám, že kapitalismus je dnes hnacím motorem socialismu, a na druhé straně upozorňuji na neofeudalizaci, neprotiřečím si? Ne, pouze se dívám na jednu minci ze dvou stran.
Na straně jedné je práce prekariátu a „brigádnická“ gig ekonomika (film), práce zbavená sociální i finanční jistoty. Zpravidla práce, jejíž vykonavatele má dnešní kapitalismus pro její rutinnost a zaměnitelnost rovněž za zaměnitelné. Zbavuje je práv na sociální výdobytky, zaměstnává je na dohody či jako agenturní pracovníky. Jsou to ti nejpodřadnější z těch, kdo za svou práci dostávají zaplaceno, a na láci jejich práce i faktické nemožnosti nalezení lepší pozice stojí nemalá část průmyslu. Zároveň je nejvíce ohrožuje automatizace a jejich jedinou konkurenční výhodou zůstává spíš časový než finanční náklad na automatizaci jejich pracovních míst a na rekonfiguraci pracovních postupů.
Na druhé straně stojí intelektuální pracovníci, jichž je nedostatek a jimž technogiganti nabízejí atraktivní platy a benefity zahrnující podíly na zisku z neofeudálních výbojů, v menší míře pak podíly na rozhodování.
Na vrcholu pyramidy stojí elita, mezi niž je možné se údajně vypracovat, když přijdete se správným nápadem, budete dřít do úmoru a nenecháte se svazovat státními regulacemi. A často ani zákony, jako třeba někdejší šéf Uberu Travis Kalanick. Pak možná „disruptujete“ svět a stanete se součástí globální technoelity, pro niž není nic nemožné. Ani létat do vesmíru nebo přelstít smrt.
Nu, a mezi tím vším žijí ostatní. Nižší střední třída balancující na hraně mezi privilegii střední třídy a pádem do třídy nižší. Nejrůznější obslužné profese, které si mohou vcelku dobře žít, dokud nenarazí. Podtřída bez podstatného majetku bude přežívat díky tomu, že bude obsluhovat potřeby lidí s vysokými příjmy. Její příslušníci mohou pracovat jako osobní asistenti, trenéři, vychovatelé dětí, kuchaři či uklízeči. Ti, kteří chovají naději, že se oni sami či jejich děti vypracují výše, a jejichž spokojenost závisí na tom, jak moc si uvědomují snadnost svého sestupu po společenském žebříčku.
Vize sociální mobility měla být hnacím motorem kapitalismu, ovšem v závislosti na schopnostech a zásluhách. Ve skutečnosti došlo jen k rozšíření finančního rozpětí jednotlivých tříd, kdy se ve střední třídě můžete domoct i značného finančního majetku, ale přesto nedostačujícího například na pořízení nemovitosti v metropoli, a tedy na přechod do vyšší třídy2. A to bez ohledu na vaše schopnosti i zásluhy.
V tuto chvíli se upínáme k naději, že technologičtí giganti budou potřebovat dostatek intelektuálních pracovníků, kteří se zároveň stanou dostatečně velkou střední třídou budoucnosti a nahradí jiné, mizející pozice. Zároveň věříme ujišťování, že z malérů, do nichž nás automatizace industrializace směřuje, nás technický rozvoj zase vyseká. Že jsme ponejprv museli životní prostředí masivně zdevastovat, abychom vyvinuli technologie a ekonomiku schopné zajistit nám vedle pohodlné existence i ochranu přírody.
Ta víra však nápadně připomíná sebeklam: důvěru v elity jsme jednoduše začali nahrazovat spoléháním na technoelity. Slýcháme ujištění, jak nás umělá inteligence zbaví rutinní práce a otevře nám obzory kreativních profesí, jenže vidíme, že tomu tak není. Že lidé, které globalizace a nástup umělé inteligence vyhání z jejich pozic, žádnou jinou práci nenacházejí. Připomíná se nám příklad ludditů, kteří chtěli zabránit anglické průmyslové revoluci rozbíjením strojů, přičemž jejich počínání se dnes považuje za naivní, pošetilé a hloupé. Vždyť zavedení strojů přineslo tolik práce všem! Skutečně? Ve skutečnosti z dobových statistik vyplývá, že automatizace zničila život třem generacím3. Těm dvěma, kterým vzala práci, a té třetí, jež byla zničenými generacemi vychována. Tehdy Evropu na chvíli zhojilo koloniální bohatství, než celospolečenská frustrace přerostla ve dvě nejničivější války, jaké jsme poznali.
Může se něco takového opakovat? Ať už kvůli Facebooku nebo kryptoměnám?
Mezi mentálními modely, jež nás ukotvují v životě, sílí rozpor. Pokud jde o podnikání, finance a ekonomiku, dominantně věříme ve volný trh a v kapitalismus. Ve věcech týkajících se společnosti, politiky a životního prostředí máme tendenci být progresivisty a socialisty, kteří podporují politicky korektní přístup ke změně klimatu, pozvednutí chudých či ochranu utlačovaných. Tyto protichůdné myšlenkové směry jsou neudržitelné. Proč? Protože pokud chceme, aby stát hrál menší roli v ekonomice, tedy aby méně zdaňoval, utrácel a zasahoval do našich životů, jak má potom chránit životní prostředí, pozvedat chudé a chránit utlačované? Kde najít balanc těchto rolí?
Snahy překlenout mentální propast jinými ekonomickými modely selhávají. Přitažlivost libertariánství se zakládá na ignorování externalit, přitažlivost komunismu zase na neopodstatněné víře v lidskou vůli konat nesobecké dobro. Technologické elity věří, že nalezly řešení založené na technickém pokroku, a prosazují jej prostřednictvím svých peněz a vlivu.
Technologické platformy, jako jsou sociální sítě a podpora rozhodování prostřednictvím umělé inteligence, zvyšují křehkost společnosti tím, jak vyzdvihují extrémy. To vše v éře destabilizace globalizovaného světa s jeho sociálními, bezpečnostními a ekonomickými otřesy a nakonec i pandemií. Jaká pozitivní budoucnost nás tedy může čekat?
Progresivní koncepty budoucnosti prý existují.
Ten pravicový vzývá nepřetržitý růst a s omezením zdrojů se hodlá vyrovnat pomocí takzvané cirkulární ekonomiky, v níž se veškeré využité zdroje recyklují. Nebude třeba devastovat krajinu pro těžbu surovin, neboť veškeré produkty konzumního způsobu života se opětovně použijí. K tomu nám pomohou dokonalejší technologie, řízení zdrojů a spotřeby.
Levicový koncept namítá, že není třeba roztáčet spotřebu, naopak je nutné spotřebu snížit, což bývá označováno jako zodpovědné chování – a bývá mu vytýkán očekávaný pokles životní úrovně a zpomalení technického rozvoje.
Ve skutečnosti spočívá budoucnost v obojím. Důslednější snaha o recyklaci a obnovitelnost narazí na momentální a dlouhodobě neodstranitelné problémy, ať již technického rázu, ale především na možnosti politické shody. Stejně tak ekonomické turbulence řadu lidí donutí omezit spotřebu, jak jsme se již stali svědky v oblasti energetiky . Ani jeden přístup tedy nepřevládne jako dominantní; stanou se pouze rozlišujícími znaky pravice a levice budoucnosti.
Ale ani toto všechno nebude stačit. Budeme muset napřít všechnu svoji kreativitu k překonání rozporů dnešního světa. Jinak ověříme, že tato cesta vývoje společnosti je slepá, se vším, co to obnáší.
Jsem přesvědčený, že cesta ven existuje. Najít ji však můžeme jenom tehdy, pokud vidíme, kudy kráčíme.
O tom všem budou následující roky.
O hledání cesty ven.
Vše nejlepší do hledání
přeje
Patrick Zandl
PS: Tento newsletter byl rozeslán na 2681 odběratelů.
PPS: Máte možnost odebírat i můj druhý newsletter zaměřený na komunální politiku. Nebo tento newsletter doporučit svým kamarádům.
Někdy se také používá GAFA, kde z gigantů vypadává Microsoft, jelikož neprovozuje rozhodující sociální sítě (sorry, Linkedine).
Thomas Piketty vyargumentování tohoto tvrzení věnuje obsáhlou knihu nazvanou Kapitál v 21. století.
Tématu se podrobně a čtivě věnuje Carl Frey v knize Technologická past.